Vranovice a Žešov

Budete přesměrování na nové stránky...


 

Farní kostel sv. Kunhuty (Vranovice u Prostějova)

O založení Vranovic žádné písemné zprávy nejsou. Dle pověsti byly Vranovice obcí s farním kostelem v době, kdy ještě Prostějov nebyl městem. Dokazují to i vykopávky a popelnicové nálezy. Písemná zpráva je z r. 1399 zapsána farářem Sbinkem. Husitské války v 15. stol. zasáhly celé okolí, které bylo popleněno. Prostějov i Vranovice byly prohlášeny za nekatolické a to až do roku 1620. Po třicetileté válce byla obec zpustošena, zůstalo obydlených 9 domů, nejvíce v celém olomouckém kraji. Vranovice střídaly majitele buď dědictvím nebo prodejem. Od které doby byl kostel vystavěn nevíme, ale jisté je, že už s knězem Sbinkem byl.   V roce 1633 připadala farnost pod Prostějov a to až do 25. března 1849, kdy ministerstvo vnitra povolilo zřízení expozitury ve Vranovicích. Důvodem byla velká vzdálenost od Prostějova. Určitou dobu Vranovice patřily k Otaslavicím a mše zde byly slouženy každou třetí neděli. Potom, ale došlo opět k připojení k Prostějovu. Od r. 1803 také spadaly Kelčice pod Vranovice. Ve druhé polovině 19. stol. došlo k rozsáhlým opravám kostela (oprava střechy, chrámové vazby, výmalba, změny interiéru), také byla postavena menší věž pro zvon uprostřed lodní střechy. 9.-14. 12. 1900 se konaly sv. misie (P. Hubert Ettl a P. Innocenc Neumann) za velké účasti věřících přespolních. V tomto roce měla obec při sčítání lidu 386 obyvatel. V roce 1904 se uvolnil hřeb a oltářní obraz sv. Kunhuty spadl a poškodil se. Na nový peníze nebyly, proto jej malíř Fr. Buriánek z Brna opravil. Udělal změnu. Sv. Kunhuta se teď dívá vpřed a ne k nebi jako dříve. Od roku 1898, kdy vznikla Jednota sv. Kunhuty, se dělaly sbírky pro zřízení nové farnosti. Farníci se dočkali až za 10 roků. Za vybrané peníze byla zřízena v nové farnosti i nová fara. 1922 se farníkům splnilo přání a došlo k opravám vnitřní části kostela, především k odebrání části kůru. 1942 musela farnost odevzdat polovinu jmění německé bance v Praze. V témž roce došlo k otlučení omítky a nahrazení novou. 1961 zamalování kostela a akademická malířka Marie Bognerová provedla renovaci nástěnných obrazů. 1966 přivezeny varhany z Linhartova u Krnova. 1968 nová krytina a hromosvod. 1970 úprava okolí kostela. Byl to strarý hřbitov. Zbývající kříže a kameny byly odstraněny a naskládány do starých hrobek. Kolem kostela byla založena parková úprava. 13. 9. 1970 posvěcení dvou nových zvonů „Kunhuta“ a „Marie“. Světitelem byl P. Jan Malý z Olšan. U této příležitosti byl také posvěcen mramorový kříž na okraji obce u silnice na Vincencov. 1972 oprava kapličky sv. Floriána. 1984 pokoncilové úpravy kostelního interiéru. Vybudování nové sakristie a zpovědní místnosti z dosavadní sakristie. Architektem byl zvolen Ing. Indra z Arcibiskupství olomouckého. došlo k obložení stěny u vchodu pro postupující vlhkost. Od r. 2015  je spravována farnost knězem z Určic.

účet farnosti Vranovice: 000000 - 4019981329 / 0800



 

Historie obce Vranovice a farního kostela sv. Kunhuty (Kunigundy)

O založení obce Vranovice nejsou žádné písemné zprávy. První písemné zmínky o obci se objevují ve starých listinách z roku 1337. V té době byl majitelem panství Filip z Vranovic. V průběhu staletí obec měnila šlechtické majitele. Až v 16. století šlechtic Jan z Pernštejna postoupil obec městu Prostějov, kterému patřila až do r. 1849. O vzniku a stavbě farního kostela sv. Kunhuty nejsou žádné písemné zprávy. Ale podle pověsti byly Vranovice obcí s farním kostelem už v době, kdy Prostějov nebyl městem. O tom svědčí krátká písemná zpráva z r. 1399 zapsaná farářem Sbinkem.  Ve které době byl kostel vystavěn, není známo, ale jisté je, že už s knězem Sbinkem, farní kostel už byl. Vranovický  kostel sv. Kunhuty je druhým nejstarším na prostějovském okrese (po Stínavě). Vznikl pravděpodobně v době, kdy byl dosti rozšířen kult sv. Kunhuty, která byla svatořečena v roce 1200. Kostel  je kamenná stavba s prvky románského a gotického slohu.  Pravděpodobně prvně bylo vystavěna loď, pak kněžiště a nakonec věž. Na stavbu kostela byl použit  materiál z místního lomu, zřejmě loď kostela byla upravován, neboť klenba je již z pálených cihel. Husitské války v 15. stol. zasáhly celé okolí, které bylo vypleněno. Prostějov i Vranovice byly prohlášeny za nekatolické až do r. 1620. Po třicetileté válce byla obec znovu zpustošena a zůstalo obydleno jen 9 domů. Jak jsem se zmínila v úvodu, Vranovice patřily až do r. 1849 k Prostějovu. Teprve 25.3.1849 povolilo ministerstvo vnitra zřízení expozitury ve Vranovicích. Důvodem byla vzdálenost od Prostějova. Určitou dobu patřily Vranovice k Otaslavicím, i Vřesovicím a Určicím. A mše sv. zde byly slouženy jen každou třetí neděli. Od r. 1803 spadaly i pod Vranovice sousední Kelčice. Ve 2. pol. 19. století došlo k rozsáhlým opravám kostela (oprava střechy, výmalba, změna interiéru). Také byla postavena menší věž  pro zvon uprostřed lodní střechy. V roce 1904 se uvolnil hřeb a oltářní obraz sv. Kunhuty spadl a poškodil se. Na nový obraz nebyly peníze, proto jej malíř František Buriánek z Brna opravil. Od roku 1898, kdy vznikla Jednota sv. Kunhuty, se dělaly sbírky pro zřízení nové farnosti. Farníci se dočkali až po 10 letech, v roce 1908 (4.10.), kdy byla farnost Vranovice obnovena. Za vybrané peníze byla zřízena v nové farnosti i nová fara. V roce 1922 došlo k opravě vnitřní části kostela – především ke zmenšení  části kúru. V roce 1942 musela farnost odevzdat polovinu jmění německé bance v Praze. V témže roce došlo k otlučení omítky a nahození nové. V roce 1961 došlo k výmalbě kostela a akademická malířka Bognerová provedla renovaci nástěnných obrazů. 1966 – přivezeny varhany z Linhartova u Krnova 1968 – nová krytina 1970 – úprava okolí kostela – Byl to starý hřbitov. Zbývající kříže a kameny byly odstraněny a naskládány do starých hrobek. Kolem kostela byla založena parková úprava. Kostel dostal i nový plášť – brizolit, čímž sice byl zakonzervován, ale zničila se původní omítka. 13.9.1970 posvěcení dvou nových zvonů „Kunhuta“ a „Marie“. Světitelem byl P. Jan Malý z Olšan. U této příležitosti byl také posvěcen mramorový kříž na okraji obce. 1984 – pokoncilové úpravy kostela. Vybudování nové sakristie a zpovědní místnosti z dosavadní sakristie. Architektem  byl Ing. Indra z Olomouckého arcibiskupství. K dalším velkým opravám došlo v průběhu posledních 15 let – nová střešní vazba včetně krytiny, odstranění brizolitové omítky a nové nahození dle požadavků památkářů, oprava a zdvojení oken, obnovení nástěnných maleb, odvlhčení kostela zbudováním vnějšího příkopu pro odvodnění kostela, vnitřní stavebně-izolační opravy, generální oprava varhan, nové podstavce pro sochy, nové osvětlení, výměna dveří, výmalba kostela, nová křížová cesta aj. Při generální opravě  vnitřku kostela byly objeveny po odkryvu vrstev maleb původní malba – fresky – které památkáři datovali do 15. stol. Vzhledem k tomu, že by restaurace těchto fresek byla finančně náročná, došlo k jejímu zakonzervování památkáři. Obraz nad oltářem  zobrazuje sv. Kunhutu, patronku kostela. Nad vchodem do zpovědní místnosti je obraz Panny Marie. Znázorňuje  její vítězství nad ďáblem, kterého představuje had. Nástěnné malby zobrazují sv. Cyrila a Metoděje, apoštoly Petra a Pavla. Nad lomeným obloukem je výjev narození Krista (valašský motiv) a v lomení oblouku andělé oslavující narození Krista.

 

 


 

Sv. Kunhuta

Sv. Kunhuta Lucemburská se narodila pravděpodobně v r. 980 jako dcera lucemburského hraběte Sigfrieda I. a jeho manželky Hedviky z Nordgau. Okolo roku 995 nebo 998 (nejpozději v létě roku 1000) se Kunhuta provdala za vévodu Jindřicha bavorské linie Liudolfingů. Jako bavorská vévodkyně žila po manželově boku v Řezně a též jej doprovázela na jeho cestách. Jindřich nastoupil na římsko-německý trůn po náhlé smrti svého bratrance císaře Oty III. jako Jindřich II. a 10. Srpna 1002 byla Kunhuta v Pederbornu korunována arcibiskupem Wiligisem Mohučským římskou královnou. Císařská korunovace královského páru se uskutečnila 14. února 1014 v Římě – během této korunovace  je také poprvé doleženo užití říšského jablka mezi říšskými insigniemi. Jako panovníkova manželka byla Kunhuta velice politicky aktivní. Ač pár zůstal bezdětný, manželství bylo zřejmě šťastné. Královna měla významný podíl na vládě a to nepřímo jako interventka, kdy je jmenována ve třetině listin svého manžela (poprvé již 10. července 1002), i přímo jako zástupkyně krále a císaře během jeho krátkodobých nepřítomností – např. roku 1012, kdy v důsledku konfliktu se svými lucemburskými švagry Jindřich obléhal město Mety, přenesl na Kunhutu společně s novým magdeburským arcibiskupem Walthardem vedení dalších jednání s Boleslavem Chrabrým  a správu královských statků v Sasku. Po Walthardově smrti byly říšské záležitosti v této oblasti plně svěřeny do rukou královny Kunhuty, která organizovala obranu země proti Boleslavu Chrabrému. Byla též zprostředkovatelkou v politických konfliktech. Král zemřel 13. července 1024 na falci Grone a novým panovníkem byl zvolen Konrád z rodu Sálců, a to 4. září 1024.  Mezi smrtí císaře a volbou nového panovníka tedy uplynuly téměř dva měsíce, během nichž byla plná vládní moc svěřena  císařovně-vdově Kunhutě, a s velkou pravděpodobností se nejednalo pouze o formální funkci. Kunhuta, která měla význačné postavení a podíl na politické moci již za života svého manžela, spravovala Říši s pomocí svých bratrů Ditricha, biskupa v Metách, a Jindřicha, vévody bavorského. Umírající císař jí také svěřil říšské insignie, které posléze Kunhuta předala nově zvolenému králi Konrádovi II, což bylo vnímáno jako známka jeho legitimace. Kunhuta byla velice vzdělanou dámou, dopisovala si s mohučským arcibiskupem Aribem a Ademar z Chambers ji mimo jiné věnoval svůj spis o sv. Maritalovi. V jejím zvláštním zájmu pak ležela podpora různých církevních institucí. Ve prospěch biskupství v Bambergu, které založila spolu s manželem roku 1007, se například vzdala svého jitřního daru. Roku 1017 založila po uzdravení z těžké nemoci poblíž královského dvora Kassel v Hessensku, který jí Jindřich daroval roku 1008, benediktinský klášter sv. Kříže v Kaufungenu a ustanovila zde jako první abatyši svou neteř Jutu. Do Kaufungenu se také uchýlila po svém ovdovění a volbě nového krále a posléze zde zemřela (pravděpodobně 3. března 1033 nebo 1039). Bezdětnost manželství císařského páru dala na konci 11. stolení vzniknout legendě, podle níž spolu zbožní manželé žili  bez tělesného styku jako bratr se sestrou. Kunhuta byla  obviněna z cizoložství a měla se podrobit tzv. Božímu soudu. V té době byla právním prostředkem tzv. ordálie neboli „Boží soud“, pro který se rozhodli. Podle apoštolské stolice  zde šlo o čest jemu zasvěcených osob, které měly vliv na mravní život ostatního lidu a o projev důvěry.  Středověké soudy toho druhu se zakládaly na pevné důvěře a víře v Boha. Bylo rozhodnuto, aby Kunhuta kráčela 15 kroků  bosýma nohama po rozžhavených radlicích. Provázena císařem, knížaty, svědky a zástupem lidu byly učiněny přípravy k provedení právní očisty pomocí devíti rozžhavených radlic v těsně řadě. Císařovna bosky prošla bez nejmenších  popálenin. Tím bylo podezření vyvráceno. Proto jednou z insignií Kunhuty je také radlice, s níž se zobrazuje na  malbách. Je také takto zobrazena na obraze nad hlavním oltářem. Mimo jiné jejími insigniemi  je císařský oděv, kniha, císařská koruna, model bamberského dómu, řecký kříž.

 

ŽEŠOV
 

Zmínku o Žešově máme v Zemských deskách z r. 1348, kdy Oldřich z Náměště vložil 4 lány s krčmou v Žešově Bočkovi z Lesnic. Další část Žešova připadla o rok později klášteru sv. Kateřiny v Olomouci. Nakonec se o Žešov dělili nejen klášter sv.Kateřiny a olomoucká, ale také plumlovské panství.Toto rozdělení bylo ještě r.1834, kdy jedna část patřila kožušanskému statku, druhá plumlovskému panství a zbytek olomoucké metropolitní kapitule. Jelikož v Žešově žádná kaple nebyla, byl přifařen k Určicím. R. 1585 nacházíme nařízení držitele Žešova kanovníka Václava Chyby z Kovačova, aby žešovští chodili k velikonoční zpovědi do určického kostela, kde mají také odevzdávat destátky.

Kostel sv. Cyrila a Metoděje byl postaven v byzantském slohu r. 1877-1884. Když byla zřízena r. 1913 v Žešově samostatná duchovní správa byl rozšířen o přístavbu presbytáře se sakristií. Za války byly odebrány kostelu dva zvony. Nyní má zvony 3 a 2 oltáře. Na hlavním oltáři je obraz z r. 1883 J.L.Šichana z Brna (Smrt sv. Cyrila). Kostel byl vymalován r. 1890 malířem G. Schmidem a Přečkem z Olomouce. Později byl znovu přemalován r. 1915 Jindřichem Taschnerem z Prostějova. Varhany dodala f. bratří Riegrů z Krnova r. 1883 a později byly r. 1925 ještě rozšířeny. Křtitelnici vytvořil r. 1912 prostějovský sochař Josef Bernauer. Křížovou cestu dodala r. 1885 Křesťanská akademie v Praze.

Fara byla postavena r. 1912 a první farář Václav Švec založil tohoto roku pamětní knihu. Matriky byly vedeny už od r. 1788 určickými faráři. Hřibitov postavili žešovští r. 1896.

O vznik farnosti v Žešově se zasloužili její dva rodáci-kněží Ječmínkové. Byl to především Alois, šumperský děkan a farář v Rudě nad Moravou, který se stal iniciátorem a donátorem žešovské fary. Zemřel r. 1917 v Rudě, kde je i pochovaný.